Také v zimě jsem musel chodit odvádět boty. Chodíval jsem rád, když bývalo krásně, ale někdy to bývaly neradostné cesty s hlubokými závějemi, po kluzkých pěšinách a rozbředlém sněhem. Zato když bylo krásně, poklouzal jsem se na těch cestách až do únavy na zamrzlých potocích, mezi vysokými olšemi, kde bývala krásná, přímo pohádková zákoutí. Vesničky bývaly celé zapadlé ve sněhu, a když jsem se při návratu k domovu obrátil a na některou se zadíval, bylo ji sotva vidět v bílé krajině. To vám bývala krása! Někde ve statcích už svítili, z komínů stoupal k obloze modrý kouř a občas projel tvrdým vzduchem výskot dětí, štěkot psů a rány sekyrou do tvrdého dříví. Často jsem se proto z takových cest vracíval až za tmy.
A jen zpěv ptactva mi v zimě chyběl. Po cestách sice pobíhali rychlými krůčky skromní chocholoušové, ale i ti smutně tíkali nad tou svou bídou, že mi z toho bývalo až teskno. Občas také zlostně zakrákaly vrány, které bezradně poletovaly nad skoupou přírodou. Zato jsem byl radostí celý bez sebe, když jsem spatřil nad potůčkem poletovat překrásného ledňáčka. Jiskříval mezi vrbovými pruty obalenými sněhem jako velký drahokam.
A než jsem se vždy nadál, přikvapily Vánoce a s nimi ten nejkrásnější den v roce – Štědrý den! Netěšíval jsem se na něj pro nějaké dárky – ty jsem nikdy pod stromeček nedostával, ale těšil jsem se na Vánoce pro jejich krásnou náladu. Stromeček míval jsem sice jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem vždy z něho větší radost než některé bohaté děti, které měly stromečky až do stropu. Stával na stole, zadělán pevně do starého železného moždíře, aby se nepřevalil. Kol dokola visely na něm řetízky z barevných papírů, na větvích viselo cukroví zabalené v řasnatých papírkách a červená panenská jablíčka se rděla ve svěží zeleni. Na některých větvích byly připevněny různobarevné svíčičky a nahoře svítila betlémská Hvězda, vystřižená z pozlaceného papíru.
Ani nevíte, jakou jsem míval z toho skromně ozdobeného stromečku ohromnou radost.

Když bylo po skrovné štědrovečerní večeři, která se skládala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů a sirupu a z „černého kuby“, kterého jistě každý znáte (jsou to vařené krupky se sušenými houbami), rozsvítil tatínek na stromečku svíčičky. V tu dobu obyčejně již také začínal obecní slouha vytrubovat po vsi vánoční koledu. Začínal vždy stejně u baráků dole pod pastouškou, a jakmile jsme my děti zaslechly první veselé zvuky trumpety, vyběhly jsme ihned ven, abychom toho vytrubování dosyta užily od začátku až do konce. Od té chvíle, kdy se tichou vesničkou rozlétly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly teprve opravdu Vánoce. To slouhovo vytrubování bývalo nejkrásnější z celých vánočních svátků a všichni jsme se na to těšili již dlouho před Vánocemi. A já jsem někdy chodil za slouhou od prvního baráku až k poslednímu statku na druhém konci vesnice: ta koleda se mi vždy tak líbila, že jsem se jí nemohl nabažit. Za vytrubování dostával slouha všelijaké dárky, které slouhová ukládala do velké nůše, a bývalo jich někdy tolik, že musela několikrát odběhnout domů je uložit.
Na Štěpána, či jak se dříve říkávalo „na prostřední svátek“, od časného rána přebíhali po vsi sem tam od statku ke statku koledníci. Z jednoho dvora zvučela sborem koleda:

Strunka, strunka,
zelená se louka,
pásli tam dva pastýři,
jedli kaši z hrnka.

A z jiného se ozývala známá:

Koleda, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně?

Sotva doříkali a dostali jablka, ořechy, kousky vánoček i nějaký krejcar, honem zase spěchali jinam, aby toho co nejvíce zběhali. Někteří měli již tak nacpané uzlíky, že je sotva vlekli, a přece ještě chtěli i všechny kapsy naplnit všemi dary toho vzácného dne. Koledování bylo výsadou jen chudých dětí a některým bylo těch několik vykoledovaných mlsků to jediné, co o vánočních svátcích užily.