Na Štědrý den si budu přát jediné. Sníh. Stejně jako vloni, kdy se do našeho panelového bytu nemilosrdně dralo jarní slunce. „Zase do mě nevstoupí vánoční pohoda,“ brumlala jsem si a stahovala žaluzie v okně. Přivřela jsem na chvíli oči a snila o bílých vánocích. Mám je navždy spojené s obrázkem Josefa Lady.

Je na něm podvečerní krajina, pár chalup utopených v bělostné peřině. Z komínů stoupá dým. K zemi se snáší sníh. Měsíc právě vykoukl nad mraky. Ten pokoj a to ticho … Slyším jen vločky, jak tiše ševelí. A pak jsou tu okna. Rozzářená okna. Je v nich teplo, světlo, láska, očekávání. Přála bych si na ně dýchnout a podívat se do místnosti. Proč ne?

Vidím vánoční stromek. Vysoký, chundelatý smrček, ozdobený červenými jablíčky, ořechy, cukrovím a plamínky svíček. Papírové jesličky s právě narozeným Ježíškem. Jablíčka připravená k rozkrojení, ořechy k rozlousknutí, olovo k ulití. Pec, ke které se choulí čtyřnohý kožíšek. Chtěla bych tam být …

„Maminko, pojď, uděláme si prskačku a pusť mi Ježíšku, panáčku, prosím,“ slyším hlásek své tříleté dcery. „A kdy už přijde Ježíšek?“

Rázem bdím. Zapálily jsme si prskačku, čili prskavku, společně zapěly dudlajda, dudlajda. A zatímco byli s tátou na procházce, ozdobila jsem stromek, připravila dárky a pokoj pečlivě zamkla, aby mohl přijít ten nejočekávanější. A bylo mi nejednou tak nějak jinak. Ta vůně! Jehličí, františek, smažený kapr, cukroví, bramborový salát. Vše dohromady. Nejkrásnější vůně jakou znám.

Stmívalo se. Podívala jsem se ven. Vidím celé město. Ta pohoda a to ticho. A jsou tu okna. Rozzářená okna. Je v nich teplo, světlo, láska, očekávání. A za nimi? No přeci, Štědrý večer.

Na Štědrý den si budu přát jediné …