Jak předpověděla Kateřina na ledě. Vánoce přišly na blátě. Na Štědrý den nám zbývalo už jen koupit kapry, ozdobit vánoční stromek a rozsvítit svíčky na hrobě dědečkovi a babičce. Nevím, jestli to bylo tím uplakaným počasím, ale od rána mne tížila jakási úzkost. Svátečně mi nezněly ani koledy, které hráli v rozhlase do samého rána.

Takhle nesvá jsem se vydala do města „na ryby“, zatímco otec zdobil jedličku. Loni byla hezčí, dumala jsem cestou k tržnici. A Jirka nemusel vyfásnou dozorčí službu zrovna na svátky. Tak jsme se těšili na naše první Vánoce. Doufám, že si to vynahradíme na Silvestra. Můj bývalý přítel bude jistě někde na chatě, to je jeho styl, se kterým jsem se nikdy nesmířila.
Náramně mi ho připomínal mládenec za kádí s rybami. Právě k němu jsem se mimoděk zařadila do dost dlouhé fronty. Nervozita, způsobená sychravým počasím, se zřejmě projevila i na mých spolučekajících. Reptali ostošest. Dovezli už jen malé kapříky, samá kostička za víc peněz, a ještě i na váze nás šidí“. Byla jsem už skoro na řadě, když se mumlání změnilo v hysterii. „Postavte se do řady jako my! Měla jste si poslat mužíčka! Kupte si filé nebo sardinky!“
Dav útočil na starší paní, která se přibelhala o holi rovnou ke kádi a chtěla jen maličkého kapříka, vždyť budou jen dva…
Vtom nějaký „hrdina“ vyskočil z řady a stařenku drsně odstrčil. Trpce si cosi pro sebe zamumlala a zdvihla hůl, spíš na obranu než na výstrahu. Neuvěřitelně mnoho zloby se nahromadilo za tu malou chvilku v lidech, kteří večer budou zpívat s dětičkami nad štědrými dárky Tichou noc s „čistým“ svědomím půjdou na půlnoční. Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou, když jsem přistoupila k váze. Nemohla jsem jinak, než zavolat na ženu, aby počkala. Ta však už cupitala k tramvaji. Bez váhání jsem koupila o rybu víc. Překvapená paní dojatě děkovala. Dcera v cizině, muž na vozíku, celé Vánoce zůstaly na ní.
„Ať tě anděl strážný neopustí, děvenko!“, popřála mi místo šťastných a veselých…I proto na ni často vzpomínám. Už před domem mi sousedka zvěstovala, že otce právě odvezli do nemocnice. Maminka mi nechala vzkaz, abych přišla za nimi. Otec spadl ze židle, když chtěl na vrchol jedličky připevnit betlémskou hvězdu. Naštípl si dvě žebra, ale po ošetření se mohl vrátit k štědrovečernímu stolu. Do sváteční pohody jsme se však už nijak nemohli vpravit. Ani dárky jsme nerozbalili. Jen blikání barevných svíček připomínalo svátečnost chvíle.
Neuplynula ani hodina a stalo se neuvěřitelné. Místo na půlnoční jsem musela do nemocnice já! Stačila chvilka nepozornosti u večeře a kostička z ryby uvázla kdesi v krku. Pro doktory, kteří slouží o Vánocích, banální případ.
Chodba před ambulancí byla plná. Přispěla k tomu snad celá osada Romů. Jejich vajdovi prsklo z dělobuchu do oka. Jaká to solidarita! Ti by jistě nebyli stařenku odehnali od ryb. Vzpomněla jsem si na smutnou dopolední epizodku. Kupodivu mne aspoň na chvilku rozveselil mladý lékař. Co prý by to bylo za Vánoce bez takovýchhle pacientů?
Kostička z mého krku byla sice raz dva venku, ale potom se doktor jaksi dlouho zabýval mým hrdlem. Musel objevit cosi nepříjemné, svitlo mi, když si zavolal na konzultaci staršího kolegu. Zápal nebo něco horšího? Mám prý překouřené hrdlo! Nikdy jsem přece nekouřila, namítla jsem uraženě. Ano, nepříjemný kašel mne občas ráno sužuje, přiznávala jsem nesměle.¨ Srdce se mi sevřelo, když mne pozvali na důkladnější kontrolu hned po svátcích. Nemocnice se potom stala na delší dobu mým domovem a otec, už se srostlými žebry, denním návštěvníkem.
„Bylo za pět minut dvanáct, ta kostička v krku vás vlastně zachránila,“řekl mi primář, když mne propouštěl z nemocnice. I anděl strážný byl u toho, dodala jsem si pro sebe. Díky rybí kůstce mi včas zjistili zákeřné onemocnění. A já si až teď uvědomuji hloubku a krásu vánočního přání od stařenky.