Na Nový rok se konaly sváteční mše, jichž se účastnilo hodně lidí. Vstávalo se brzy, protože dlouho vyspávající člověk byl považován za lenocha či darmošlapa. Mezi lidmi se zakořenilo rčení: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ V polovině devatenáctého století či ještě dříve se chodilo koledovat s novoročními koledními proutky anebo s fanfrnochem. Koledování s fanfrnochem se říkalo „fanfrnochovat“. Tento lidový hudební nástroj měl řadu dalších lidových pojmenování, např. bukál, bukáč, brumbál nebo býk. Byl to vlastně džbán nebo korbel, na kterém byla napnutá měchuřina jako na bubnu. Ve středu kůže byl otvor, ve kterém byl upevněn pramen žíní, za které se tahalo. Žíně se musely neustále vlhčit, aby v ruce neklouzaly.

Na Slovácku se po novoročním obědě konaly „koláčové slavnosti“. Pro tento lidový obřad se upekl novoroční koláč. Byl to vlastně velký vdolek z kynutého těsta, který vytvořil základnu. Do něj byly dokola zapíchány proutky, nahoře svázané. Na vrchol se dávala kytice z papírových květů ze zimostrázu nebo rozmarýny. Dolů splývaly rudé stuhy. Na prutech byly navěšeny perníčky, cukroví a sladkosti všeho druhu. Na podklad se upevnila červená jablíčka „kardinálky“, zlaté ořechy, věnečky a řetězce z tykvových semen a sušené trnky čili švestky. Koláč vezla omladina na koňském povozu do vybrané chalupy nebo hospody, kde se oslavy odehrávaly. Sešli se zde mladí i staří, příbuzní i známí. Koláč se postavil na stolek a do jeho středu příchozí tajně ukládali peníze. Za ty se pořídila společná večeře a zaplatila hudba. Ještě týž den se koláč snědl.